„Jen zřídkakdy se podaří oplatit někomu překvapení. Studentka prvního ročníku ekonomického lycea Blanka Knedlová blýskala očima překvapením, když si ověřila, že autorem textu sborové znělky dětského sboru Rolnička je Milan Brožek z Prošku, její učitel dějepisu. O dva roky později mi to oplatila, když za mnou na podzim roku 2008 přišla se spolužačkami Adélou Háčkovou a Jitkou Bílkovou, že na mě mají prosbu, ať prý si to rozmyslím, ale že jim na tom hodně záleží. Zda bych prý nepřijal nominaci do ankety Zlatý Ámos. Neodpověděl jsem hned a doma jsem zvažoval, zda na tak náročný úkol najdu dost drzosti vůči kolegům a hlavně energie vůči studentům, protože bych je nerad zklamal. Dobře jsem věděl, že to není pasivní přijetí nějaké pocty, ale že právě tato pocta je spojena se spoustou práce, na kterou učitel potřebuje čas a pohotové nápady, jaké je třeba i uskutečnit a veřejně se s nimi předvést. Ovšem nejvíc bych je zklamal, kdybych odmítl a dal jim tím najevo, že mi nestojí za to, abych pro ně udělal něco navíc. Pak bych si jejich úctu nezasloužil.
Anketa proběhla ve čtyřech kolech. V tom prvním a stěžejním musely dívky sehnati na naší obchodní akademii povinných sto podpisů svých spolužáků, které mě pasovaly do role nejoblíbenějšího učitele na škole. Význam tohoto kola jsem pochopil až dodatečně – toto kolo totiž neprobíhá na všech školách, ale jen tam, kde sami žáci s podobnou iniciativou přijdou. Za všechny roky svého pedagogického působení jsem se s tím totiž setkal jen jednou, právě tehdy. Každoročně se tak z tisíců českých základních a středních škol do ankety přihlásí několik desítek. Je to největší vyznamenání, jakého se učiteli může od žáků dostati.
Další tři kola jsou vlastně jen jakási hra. Není přece možné objektivně posoudit oblíbenost lidí, které kromě jejich škol nikdo jiný nezná, ani dovednosti jejich žáků, když jsou to jednou děti z prvního stupně a proti nim středoškoláci. A podobně jako u volby Miss hrají roli osobní preference porotců, kteří to hodnotí. A já jim nezávidím. Ovšem smyslem není exaktně určit, kdo je skutečně nejoblíbenější, ale upozornit na to, jaké osobnosti dokážou děti zaujmout, co je pro žáky motivující a jak mimořádně náročné je učitelské povolání.
Druhé kolo, označené jako regionální, proběhlo v několika termínech na několika místech. Já se 23. 1. 2009 v Konírně Poslanecké sněmovny zúčastnil regionálního kola pro Prahu a Zlínský kraj – z některých krajů bylo totiž nominováno málo učitelů, takže bylo účelnější je spojit. Soutěž spočívala jednak v oslavných textech, kterými nás naši žáci popisovali, jednak v pohovoru poroty s nominovanými a jejich žáky. Mé barvy tenkrát hájily Adéla, Jitka a Honza Čech, jeden z mých nejlepších studentů vůbec, ve SCIO testu z dějepisu měl nejlepší výsledky z celé Prahy, přitom se věnoval podnikání a po maturitě studoval dál ekonomii, kromě toho hrál skvěle divadlo, mj. nezapomenutelně ztvárnil titulní roli v Gilgaméšovi. Porotu přesvědčili. Z pražských učitelů jsem postoupil do semifinále jako jediný a sdělovací prostředky mě označily za pražského Zlatého Ámose.
Semifinále se konalo na horké půdě ministerstva školství. Tentokrát na to byl každý kantor sám, sjeli se všichni ze všech krajů, ale beze svých žáků. Předem jsme dostali jednotný úkol předvést cokoliv. Bohužel se každý předváděl porotě za zavřenými dveřmi, takže jsme nemohli vidět, co dělají ostatní. A určitě to bylo skvělé! Jedna z nejlepších věcí na celé anketě bylo to společné několikahodinové setkání výkvětu českého učitelstva v jedné místnosti. Byli jsme sice všichni soupeři, ale asi nikdo z nás to tak nebral. Báječně jsme si popovídali, moc jsme se nasmáli a mně bylo líto, že se taková společnost musí rozejít. Představoval jsem si, jak by asi vypadala škola složená jen z těchto lidí, té by nebylo rovno. Pak přišly okamžiky napětí, kdo bude šest vyvolených finalistů. Nakonec nás bylo sedm s odvoláním na mimořádně vysokou úroveň. Mne k úspěchu dovedl nápad zazpívati přímo na ministerstvu školství svoji písničku Uctívání Molocha, namířenou proti neschopnosti české politiky tento resort smysluplně řídit. Pak jsem rozebral, proč i přesto dál ve školství působím, a to celé doprovázel na pozadí promítanými fotografiemi nejrůznějších krásných situací, které jsem za tehdy 18 let svého pedagogického působení s dětmi a studenty prožil. Záhy jsem měl i příležitost říci své přímo ministru Liškovi, jehož jsem mj. napomenul, že mne kdysi na učitelské demonstraci kvůli mému vzhledu mylně označil za představitele židovské obce. O své úspěšné vystoupení na semifinále se mohu podělit dodnes.
Do finále jsme dostali několik úkolů a šibeniční termín dvou týdnů. Hlavu jsem si lámal především se zadáním představit svoji školu přesně za 1 minutu a 16 vteřin. Jak to odměřím? Jako muzikant jsem si všiml, že se to dá rozdělit na čtyři stejně dlouhé kratší úseky, tedy sloky písně. Usoudil jsem, že nejlepší bude zvolit písničku s optimálním rytmem a tempem, na kterou napíši jiná slova. Vybral jsem si úvodní píseň k Loutně české Adama Michny z Otradovic a na jeho melodii napsal zdravici připomínající mj. i to, že naše obchodní akademie právě slavila 100 let své existence. Z ostatních úkolů jsem měl největší jasno s volnou disciplínou, což ovšem současně představovalo nejvíc hodin příprav a součinnosti mnoha lidí. Připravil jsem se svými studenty a kolegou Petrem Bekem jeden obraz a závěrečnou píseň z Gilgaméše.
Na finále do hotelu Olšanka se chystala mě podpořit celá škola, studenti i kolegové. Dodnes si toho vážím, zvlášť u vědomí toho, co mi o půl roku později vyprávěla jedna z mých spolufinalistek, která měla kvůli svému úspěchu ve Zlatém Ámosovi takové problémy na své škole, že z ní raději odešla. Finále se koná vždy u příležitosti Dne učitelů a tak jsme společně se svými partnery absolvovali i několik společenských akcí – přijetí na Hradě paní presidentovou Klausovou, hold odborových svazů, který jsme přijali spolu s pamětní plaketou na prknech Vinohradského divadla, návštěva dětského střediska na zámku Berchtold a samozřejmě závěrečný kantorský bál, který představil také Zlatého Ámose 2009.
Finále jsem si užil víc než moji studenti, kteří byli velmi zklamáni, že jsem nakonec nevyhrál. Nejvíc byla nešťastná Adéla, která byla v porotě a věděla, jak jsem byl úspěchu blízko. Dr. Cimický, mnoholetý předseda poroty, si mě dokonce vzal stranou, protože mu to samotnému nedalo, a připomněl mi, že smyslem této ankety je nějaká podpora, kterou moje mnohostranné schopnosti nepotřebují. Té podpory se mi ostatně dostalo i tak, díky anketě Zlatý Ámos a aktivitě zmíněného Honzy Čecha ještě téhož roku vyšla moje knížka Na druhé straně barikády.
Vítězkou a navíc i Dětskou Ámoskou se stala Lucie Andělová, mladá angličtinářka z Karviné, kterou při korunovaci doslova zasypali její romští žáčci. Před ní a její pedagogickou prací jsem se sklonil i ve svém projevu do školního rozhlasu, ve kterém jsem se snažil utlumit vášně a hlavně všem ze srdce poděkoval. To, jak za mnou celá škola stála, bylo mé největší vítězství.“
V článku jsou mj. použity fotografie Klubu Domino, Dětské tiskové agentury, pořadatele ankety Zlatý Ámos.
http://www.zlatyamos.cz/historie/16/2008/2009