Již na základní škole se se svými prvními básněmi a povídkami účastnil soutěží a veřejných vystoupení. Na střední škole vystupoval s autorským přednesem svých básní po boku svého staršího spolužáka a později úspěšnějšího básníka Petra Borkovce. Sám se za básníka považuje po celý život. Do první poloviny 90. let vytvořil na deset básnických sbírek a šest poem, od té doby píše básně s podstatně menší intensitou, ale tím více s důrazem na precisnost veršů a jejich obsah. S výjimkou poem a jazykových hříček se v jeho verších nevyskytuje epický prvek. Dává jednoznačně přednost pravidelným formám, z nichž nejvlastnější je mu sonet. Libuje si v sylabotónických rýmovaných verších, ve zvukomalbě a skrytém významu slov.

Svého času byl pokládán za zdařilého veršotepce díky své schopnosti psáti básně na objednávku k různým příležitostem i ze zadaných slov. Touto aktivitou však vždy pohrdal a nakonec zcela odmítl jako umělce nedůstojnou. Umožnila mu ovšem oddělit od básní tvorbu písňových textů, a to původně jako parafráze překladů cizojazyčných písní, později převážně svých písní vlastních. Činnost textaře od básníka odlišuje důraz na srozumitelnost textu, který není určen ke čtení, ale k poslechu, který musí býti zazpívatelný a který svými významovými vrcholy odpovídá vrcholům melodickým.

Prosu tvoří především řada povídek, v nichž se převážně vyrovnával s problematikou svého dospívání, a nesou pečeť nevyzrálého autora. Přesto jedinou dosud publikovanou knihou je právě prosa, a to vzpomínková kniha o autorových učitelských začátcích z roku 1995 Na druhé straně barikády, vydaná ovšem až roku 2009 v souvislosti s mediální propagací autora jako finalisty Zlatého Ámose. Některé autorovy básně a články na aktuální i historická themata otiskly časopisy Učitelské listy, Čeština doma a ve světě a Time In.

V souvislosti s aktivitami pro děti vytvořil několik divadelních her. Za vrchol své tvorby pokládá komedii se zpěvy Gilgaméš z roku 2009, která měla téhož roku premiéru v divadle Gong. Hra je nejen parodií na děj starověkého eposu, ale zachovává především jeho ideový obsah, který zpřístupňuje dnešnímu mladému člověku. Je to paralela k dospívání, která stejně jako epos dospívá k nalezení smyslu života v práci pro druhé, což je i autorovo životní krédo.

Specifickou podobu mají autorova veřejná vystoupení, ve kterých se věnuje zpravidla popularisaci nejrůznějších kulturně-historických aspektů. Nejčastěji přednáší pro veřejnost na pozvání CČSH v Praze 6, několikrát vystoupil v rozhlasové stanici Regina Praha.