Česká politika nese dodnes na čele nálepku z roku 1620. Nevěříte? Bělohorská porážka bývá chápána jako symbol národní katastrofy, obvykle ve spojení s frázemi o třísetleté habsburské porobě. Nešťastná bitva, zlí Habsburkové, ztráta české samostatnosti, násilná rekatolizace, v exilu chudák Komenský a celé to komerčně umocňuje morbidní drama popravy sedmadvaceti českých pánů. Prostě Temno. Tento působivý monument nám uhnětlo národní obrození a první republika ho také náležitě ideologicky využila. Že by to tedy nebyla taková katastrofa? Ale byla! Vždyť do té doby Češi v Evropě něco znamenali, zatímco pak… Nic si nenalhávejme, kdyby byla ČSR ve třicátých letech opravdu důležitá, házelo by se ji Angličanům a Francouzům v Mnichově tak snadno přes palubu? Jenže svádět národní neštěstí na zlé Habsburky je smutný alibismus. Pravým viníkem byla neschopnost českých politiků přenést se v rozhodujících chvílích přes malicherné stranické rozpory, individuální zájmy a sobectví. A právě tahle tradice je naše skutečná národní tragédie.

Bitva, která se 8. listopadu 1620 odehrála nedaleko letohrádku Hvězda na Bílé hoře, neměla z vojenského hlediska nijak zvláštní význam. Armáda českých stavů celý podzim systematicky ustupovala před přesilou, aby se na zimu ukryla v Praze. To skýtalo mj. naději, že nepřátelé sami odtáhnou. Přesně tak to totiž bylo předešlého roku, jenže obráceně. Čeští stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem ve spolupráci s vojskem rakouských stavů dvakrát oblehli Vídeň, pokusili se ji dobýt, ale nějak se při tom nedohodli, kdo zasadí rozhodující úder, tak to zabalili a šli na zimu domů, že to nechají zase na příští rok. To se ovšem karta obrátila, nepřátelé výrazně posílili a nyní stáli před Prahou v poměru zhruba 28.000 ku 20.000 obránců. Přesila byla výrazná především v počtu děl, kterých měla stavovská armáda nedostatek. Zřejmý handicap však v dané chvíli vyrovnávaly dva faktory, které mluvily v náš prospěch. Česká armáda byla holandskými poradci vycvičena v modernější taktice a zde měla výhodu postavení, protože stála na kopci, kam se útočníkům špatně vybíhá i střílí. Na začátku tedy ještě nebylo nic ztraceno.

Kdo proti komu vlastně bojoval? Češi proti Němcům? Omyl. Přesnější by asi byl výraz Němci proti Němcům. Jedni za české, druzí za španělské peníze. A ani to by nebylo přesné. Armády počínající třicetileté války byly převážně žoldnéřské. Kdo chtěl vést válku, investoval nějaké peníze a najal za ně profesionální vojáky libo kde. Císař Ferdinand II. se snažil dobýt zpět ztracenou českou korunu a hlavně obnovit autoritu katolické církve, v čemž mu ochotně pomohli jeho habsburští příbuzní ze Španělska jak penězi, tak vojáky. Kromě toho měl na své straně armádu spřáteleného Bavorska, klíčového státu vojenské aliance německých katolíků známé jako Liga. Vojsko českých stavů ani moc české nebylo, dokonce ani peníze, za něž byli v Německu najímáni žoldnéři, nepocházely jen od nás, ale také např. z Nizozemí a hlavně ze západoněmeckého státu Rýnská Falc. Byla to totiž investice tamního kurfiřta Fridricha V., kterou si vsadil na své zvolení českým králem. To bylo také to poslední, co mu vyšlo. „Zimní král“ v době bělohorské bitvy zrovna hostil anglické vyslance, od čehož si sliboval, že vyrazí peníze ze svého tchána, anglického krále Jakuba I. Stuarta. Potřeboval je jako sůl, protože vojákům už dávno dlužil žold. A to také zřejmě rozhodlo o mimořádném vojenském nadšení stavovského vojska. Žoldnéři si prostě spočítali, že risiko ztráty života zadarmo se nevyplatí. Podle toho také bitva proběhla.

Bylo to jako v trapné komedii. Nepřítel dělal od začátku taktické chyby, ale naši velitelé se jich ani nepokusili využít. Předvoj ligistických vojsk se přiblížil k Bílé hoře bez jakéhokoliv krytí, jako by si přímo říkal o zmasakrování. Naše armáda ovšem stála jako tvrdé Y a způsobně si počkala, až nepříteli dorazí posily a zaútočí. Do svahu vedený nešikovný jezdecký útok naši odrazili a zaútočili sami. Ale jak! Vojáci pochodovali dolů, zastavili se, vystřelili, zahodili pušky a utíkali do Prahy. Když se totéž opakovalo s jezdectvem, vyrazil proti nim osobně vrchní velitel Kristián z Anhaltu a s napřaženou zbraní se je marně snažil obrátit zpátky do boje. Pravým hrdinou bitvy byl však jeho stejnojmenný syn, který v čele nevelkého jízdního oddílu prorazil nepřátelské řady, způsobil v císařské armádě tolik potřebný zmatek a obracel její čelo na útěk. Tato fáze bitvy působí jako bizarní závod, které vojsko se rozuteče dřív. A naši utíkali pozoruhodnými směry – jen ne za mladým Anhaltem, snad aby mu tu jeho úžasnou exhibici nepokazili. Tak byla jeho jednotka obklíčena a neměla šanci.

Závěr dvouhodinové bitvy byl už jenom údajný masakr opozdilců. V této souvislosti bývá často zmiňován hrdinný odpor pluku Moravanů u zdi bělohorské obory. Je to působivá pohádka o jednotce, které byla odříznuta ústupová cesta, pročež se postavila na zoufalý odpor. Vojáci odmítli velkorysou nabídku, aby se vzdali, a padli do jednoho muže. Jako Sparťané u Thermopyl. Ostatně – onen známý antický příběh dost možná vznik této české legendy inspiroval. Ještě je k tomu třeba mimoděk podotknout, že Moravané byli ve skutečnosti za moravské peníze naverbovaní Němci.

Uprchlí vojáci v Praze očekávali další rozkazy, protože obrana opevněného města byla z vojenského hlediska důležitější a nadějnější než bělohorská šarvátka. Žádné však už nedostali. Panika prchající armády ovlivnila krále Fridricha Falckého natolik, že chvatně Prahu opustil a spolu se stavovskými vůdci zamířil do Slezska, kde ještě následujícího roku kladl odpor, zatímco Španělé dobývali jeho domovskou Falc. Praha byla obsazena bez boje a zbylé české oblasti se zanedlouho vzdaly. Spadla klec.

Vnímaví čtenáři jistě postřehli, že v případě Bílé hory o vlastní bitvu vůbec nešlo. Jen uspíšila řešení dlouhotrvajícího politického problému, který vyústil v české stavovské povstání a to zase zahájilo třicetiletou válku. Tak v čem to bylo? V předcházejících sto letech prožívaly české země období hospodářského vzestupu. Rozšířila se pohodlná renesance, životní úroveň stoupla, stavěly se zámky a paláce, zakládaly rybníky i pivovary a císař Rudolf II. zainvestoval nejvelkolepější moderní přestavbu Prahy od časů Karla IV. Idylka? To zas ne. Když nás netrápí hlad ani žádný jiný nepřítel, proti němuž bychom dokázali držet pohromadě, postaráme se o zábavu jinak. Od toho máme politiku.

V šestnáctém století se obyvatelé Evropy sice nedělili na pravičáky a levičáky, ovšem s úspěchem jim to nahrazovala náboženská diferenciace na katolíky a protestanty. Pro víru se vraždilo, válčilo a emigrovalo. V českých zemích jsme v tom měli od husitských válek hlubokou tradici, jenže díky ní také oproti jiným státům bohaté zkušenosti, jak spolu vyjít. Proto se u nás, kde v hotovém babylonu různých církví a sekt převažovali protestanti nad katolíky, místo válek a vražd projevovaly spíš tendence k uzákonění náboženské tolerance. Toho bylo nakonec skutečně dosaženo vydáním známého Rudolfova Majestátu roku 1609. Byl to zákon ke všem stejně spravedlivý, ale dlouho nevydržel. I tenkrát totiž platilo věčné pravidlo, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly.

Politickou reprezentaci tvořily stavy, skupiny vlivných osob stejného původu a hospodářských zájmů. Fungovaly podobně jako dnes politické strany. V Čechách byly tři – stav panský, tedy vyšší šlechta, stav rytířský, tedy chudá, nižší šlechta a stav městský, bohatí měšťané. Třebaže mezi nimi nebyla žádná levicová skupina, ve vzájemné nevraživosti si bohatě vystačily samy. Formálně zastupovaly celou zemi a jednaly v zájmu všech jejích obyvatel, ve skutečnosti však každý z jejich příslušníků hájil zájmy především své vlastní. Nepřipomíná vám to něco? Shodnout se všichni tři dokázali jen kvůli náboženství, totiž protestantští šlechtici s měšťany za náboženskou svobodu, zatímco ti katoličtí za to, aby ta svoboda nebyla. V tom byli za jedno s císařem, což byl také katolík. Jenže příliš podpořit císaře by se nevyplatilo ani katolíkům, protože silný císař by omezil práva všem stavům a to by se dotklo každého z nich. Takže katolíci, a těch byla menšina, stáli někdy na straně císaře a jindy drželi pohromadě s ostatními stavy, jak se jim to zrovna hodilo. I tento politický postoj má dodnes své výrazné figuranty.

Za císaře Matyáše, který sídlil ve Vídni, vládli v Praze královští místodržící. Katolíci. Ti také prosadili jako budoucího nástupce za bezdětného císaře jeho bratrance Ferdinanda, proslulého nesmiřitelným postojem vůči protestantům. Protestantská oposice měla na zemském sněmu většinu, asi by nebylo tak těžké kandidaturu toho nebezpečného muže zamítnout, kdyby se dokázali sjednotit. Jáchym Ondřej hrabě Šlik, znamenitý protestantský řečník, měl promluvit a svým jako obvykle strhujícím projevem oposici sjednotit k rozhodnému aktu odporu. Jeho vystoupení skutečně sehrálo klíčovou roli, jenže zcela jinou, než jeho souvěrci očekávali. K překvapení přítomných protestantů totiž promluvil ve Ferdinandův prospěch. Že by na něj někdo vyvíjel nátlak? Pochopitelně – a zcela s úspěchem. Oposice se rozpadla a budoucí císař Ferdinand II. získal český trůn.

Evangeličtí stavové se následujícího roku poněkud pozdě rozhodli chybu napravit. Protestovali u Matyáše, že jeho místodržící porušují Rudolfův Majestát. Protesty se zametly pod stůl, a tak, když nadšení některých již ochabovalo, rozhodla se skupina radikálních nadšenců k protestu viditelnějšímu – k defenestraci. Říká se jí druhá pražská, třebaže byla ve skutečnosti třetí; snad aby český národ neviděl v této formě účtování s politiky tradici hodnou následování. 23. května 1618 vzbouřenci vedení rozezleným Jindřichem Matyášem Thurnem, který kvůli královské volbě přišel o výnosný státní úřad, vyhodili dva místodržící i s písařem z okna jejich kanceláře na Pražském hradě. Normální člověk by jistě pád z šestnáctimetrové výšky nepřežil, ale státního úředníka chrání výsledky jeho práce. V tomto případě to byla hromada kancelářských odpadků, které se běžně házely z okna a nyní jim zachránily život. Mnozí z útočníků v tom viděli boží znamení a raději by couvli. Ti radikální běželi zraněné dorazit. Měli však smůlu, ve svém malostranském paláci je ukryla Polyxena z Lobkovic, žena krásná, statečná, vzdělaná, bohatá a hlavně vlivná, její manžel Zdeněk Vojtěch Popel byl totiž nejmocnější z šlechticů, katolík, toho času zrovna u císaře ve Vídni. A císař proti vzbouřencům povolal vojsko.

Tentokrát se čeští stavové skutečně semkli. Naverbovali své vlastní vojsko a vytvořili direktorium – novou vládu spravedlivě složenou rovným dílem ze zástupců všech tří stavů. A představte si, už tenkrát jsme měli presidenta a ten se jmenoval – no jak jinak než Václav. Přesněji Václav Vilém z Roupova, člen jednoty bratrské, muž vzdělaný, inteligentní a rozvážný. To on všechny ty chytré věci vymyslel a ještě mnohem víc. Především se snažil na českou stranu přetáhnout stavy z okolních zemí, kde všude vládli u protestantů tak nepopulární Habsburkové. Úspěšně. A zamýšlel vytvořit velkou mezinárodní protihabsburskou koalici. I to mu vyšlo. Až na jednu maličkost. Že hlavním důvodem vzniku takové koalice bylo najít někoho, kdo rozbíhající se válku zaplatí, a to se nikomu moc nechtělo.

Do protihabsburské koalice se dlouho nehrnula Morava. K neutrálnímu postoji tam nabádal nejpřednější šlechtic země Karel starší ze Žerotína, českobratrský předák, muž bystrého úsudku, širokého rozhledu a vysokých mravních zásad. Ze všech Čechů a Moravanů byl určitě nejmoudřejší, protože se držel stranou nikam nevedoucích politických tahanic a zapojoval se jen tehdy, když to bylo opravdu nutné. O českém povstání správně prorokoval, že to špatně dopadne, a tak se raději vydal za císařem Matyášem, aby ho s protestanty usmířil. A císař by i chtěl, ale už to nestihl. Umřel. Jeho nástupce Ferdinand II. o žádné smiřování nestál a na Moravě zatroubil do boje jiný z rozvětveného rodu Žerotínů, Ladislav Velen. Porazil císařské vojsko, přidal se k Čechům a celou Moravu strhl s sebou.

Po nástupu Ferdinanda II., který byl nedávno právoplatně přijat za českého krále, navrhl šikovný president z Roupova, že by se to mohlo zrušit, Ferdinanda sesadit a najít si nějakého lepšího krále jinde. To byl nápad! České, rakouské a uherské stavy se k tomu nadšeně připojily. Jak by ne, z toho se dala vytěžit nejedna výhoda. Hrabě Šlik, který napravil svoji pověst, když přesvědčil města, aby se do povstání zapojila (a tudíž zaplatila), vyrazil ke dvoru saského kurfiřta, jehož kdysi sám vychovával. Kdyby ho protlačil na královský trůn, koukal by z toho pro někdejšího pana vychovatele jistě významný politický post. Jenže ostatní stavové mezitím zvolili někoho jiného, již zmíněného Fridricha Falckého. Měli pro to dobrý důvod. Fridrich byl manželem anglické princezny a hlavně vůdcem vojenského bloku německých protestantů, kterému se říkalo Unie. S podporou Unie, Anglie a bohatého Nizozemí se rýsovala velká naděje, že břemeno války převezme někdo jiný než čeští stavové. Ušetříme nejen peníze. Šlechta se už nebude muset dělit o moc s městy, když máme podporu odjinud, že? Za nového krále se už měšťané neobjevili na čelných místech exekutivy; přesto to byly převážně jejich hlavy, které padaly při staroměstské exekuci.

Všechno zklamalo. Anglický král svému zeti vynadal, že se přidal k českým rebelům, ze států Unie se kromě Falce nepřidal skoro nikdo a ani ostatní spojenci se příliš nevyznamenali. Holanďané sice posílali peníze, ale Maďaři je naopak požadovali. Zchudlé vojsko si uspokojovalo potřeby na účet českého obyvatelstva. Když jihočeští sedláci pochopili, že vlastně moc nezáleží na tom, zda jim dceru znásilní voják český nebo španělský, navrhli, že postaví vlastní vojsko, aby stavům pomohli a byl už pokoj. Stavové to rozhodně odmítli. To tak, pak by si mohli činit nárok na podíl na moci i venkovani! Zvládneme to sami. Psal se rok 1620.

Bílá hora vnesla do války prvek ironie. Bezvýznamná srážka se stala rozhodujícím mezníkem. Ti, kteří chtěli nejvíc ušetřit, přišli o všechno. O postavení, o majetek a někteří i o hlavu. 21. 6. 1621 bylo na Staroměstském náměstí uspořádáno největší krvavé divadlo naší historie, jemuž se říká poprava sedmadvaceti českých pánů, třebaže to bylo sedmnáct měšťanů, sedm rytířů a páni jen tři. Z těch pánů první na popraviště vystoupil hrabě Šlik. Když totiž bez úspěchu žádal císaře o milost, utekl ke svému známému saskému kurfiřtovi. Tento evangelík se ovšem za slib zisku části našeho území přidal na stranu katolického císaře a poslal Ferdinandovi pěkný dárek – svého bývalého pana vychovatele.

Ironie provází i další známá jména. Kat Mydlář popravoval i své staré známé. Universitní rektor Ján Jessenius, který kdysi provedl první veřejnou pitvu v Praze, jistě tenkrát netušil, že bude v tomto městě jednou sám veřejně čtvrcen. Český bratr Václav Budovec z Budova, po němž nese jméno jedna čtvrť pražského Suchdola, je znám jako velký humanista, který nabádal znepřátelené křesťanské proudy ke vzájemnému smíru, spolupráci a náboženské toleranci – aby se ruku v ruce mohli vrhnout na mohamedány, které upřímně nenáviděl. Měl s nimi bohaté osobní zkušenosti z několika let diplomatických služeb v Istanbulu a o svých kritických postojích k islámu vydal dokonce knížku. Proto byl jistě poctěn, když za povstání dostal za úkol provázet Prahou tureckou delegaci, od níž si stavové slibovali spojenectví. Není divu, že se to nepovedlo. To ovšem Budovce neuchránilo od staroměstské exekuce. Byl to čestný a statečný člověk a takoví se na popravištích vždycky dobře vyjímají.

Defenestrovaní se vrátili do vysokých úřadů a podněcovali císaře k nejtvrdšímu postupu. Protestanti museli odejít do exilu a jejich majetek byl levně rozprodán katolíkům. Jak prozíravý byl Albrecht z Valdštejna, který sice pocházel ze starého protestantského rodu, ale z praktických důvodů včas přešel ke katolíkům a na pobělohorských konfiskátech si báječně namastil kapsu. Jen Karel starší ze Žerotína za svůj neutrální postoj obdržel výjimku, že nemusí odejít ze země jako ostatní evangelíci, ale to by tady zůstal sám, a tak odešel dobrovolně za svými souvěrci. Leč ani katoličtí stavové neslavili triumf. Vítězný císař v Obnoveném zřízení zemském prohlásil české země za dědičné habsburské državy, nejdůležitější stavovská privilegia byla zrušena, a tím přišli o moc i takoví páni, jako Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic.

Největší ironií je však asi osud vůdců povstání, protože ti popraveni vůbec nebyli, včas utekli se zimním králem. Bývalý president dostal dokonce na přímluvu Zdeňka Vojtěcha Popela od císaře milost! K jeho cti budiž řečeno, že jí nevyužil a všichni pokračovali v boji dál, jakkoliv to bylo beznadějné. Třicetiletá válka měnila strany a spojence a oni se v tom zmatku chápali každé příležitosti, jak se znovu probít domů. Ladislav Velen ze Žerotína spolu s vojsky ze Slezska a z Uher, Roupovec a Thurn s vojáky saskými a nakonec se Švédy. Za svého dočasného návratu do Prahy demonstroval někdejší president Václav Vilém z Roupova humánní sklony, když vedle pokusu o obnovu své vlády nechal také důstojně pohřbít hlavy sedmadvaceti popravených, které tehdy již deset let zdobily Staroměstskou mosteckou věž. Možná k nim cítil i osobní dluh. Po letech mu osud dopřál i to výjimečné potěšení na půdě své vlasti zemřít, ale nebylo to ani poklidné, ani důstojné. Švédská vojska, od nichž si nejen on, ale například také Komenský sliboval, že zvrátí poměry v Čechách ve prospěch protestantů, už tady nikdo nevítal. Nikdo tady nechtěl žádné politiky, žádné vojáky a žádnou válku. A vůdce zemřel v beznadějném poznání, že po dvaceti letech úsilí o návrat už se vlastně není kam vrátit. Prý zešílel.

Marxisté nás kdysi přesvědčovali, že povstání neuspělo proto, že ho v poměrech feudálního vykořisťování vedli zkažení a egoističtí šlechtici, kteří odmítli pomoc pracujícího lidu. Řeči o zkaženosti od bolševiků opravdu seděly. Dnes ovšem víme, že ani tak nezáleží na tom, kdo se zrovna pasuje do role národní elity, která má poslání vést český stát k lepším zítřkům. Stačí, aby různé strany povýšily své partikulární zájmy nad zájmy státu, jehož blahem se obvykle ohánějí, když se nejsou schopny dohodnout. Přes vlčí mhu nabubřelé hrdosti si tenkrát vlastně nikdo neuvědomil, jaké nebezpečí hrozí jim všem i celé zemi. Byla to hrozná doba, viďte, když se kvůli náboženství válčilo, kdy pánové nahoře očekávali, že jejich politiku zaplatí někdo jiný, kdy ti, kdo porušovali zákon, byli vyhozeni z okna (a vrátili se dveřmi), zkrachovalým politikům byl zabavován majetek, presidenti milost nedávali, ale dostávali, čestní lidé byli popravováni, nevinní všechno odskákali a každý se staral hlavně sám o sebe. Ještě že v naší dnešní vyspělé demokracii se nic podobného státi nemůže. Že?

Milan Brožek z Prošku, 2006