Již několik let se k datu 12. března pojí označení „významný den“, totiž jako Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO). Od této úžasné historické události, jejíž mimořádný význam prý ocení až příští generace, ještě neuplynulo ani jedno desetiletí, ale v kalendáři už má dávno své pevné místo. Je pozoruhodné, že takovéto zvýraznění si snad s výjimkou Květnového povstání českého lidu z roku 1945 žádná jiná událost spojená s obranou českého státu nezískala. Přitom jsou naše dějiny plné slavných bitev, vyrostly u  nás vojenské osobnosti evropského formátu, byli jsme členy nejvýznamnějších aliancí i signatáři mírových iniciativ. No a co? V porovnání s dneškem zřejmě žádná historická sláva neuspěje, protože jsme asi nikdy neměli to, co máme dnes. Mívali jsme odvahu, taktiku, vojevůdce, techniku i úspěchy, ničím z toho už se dnes tak jako dříve chlubit nemůžeme, ale přesto máme něco, co je nad Žižkovu obratnost i nad slávu vojska vítěznou, o níž se zpívalo v naší staré rakouské hymně. Máme takové spojence, s nimiž jsme určitě jednou provždy v bezpečí!

Při odhalení překrásného pomníku Marie Teresie ve Vídni roku 1888 obdržel císař František Josef I. otevřený dopis obsahující otázku, co by jeho velká předchůdkyně říkala, kdyby viděla dnešní poslance, jak líbají vojenské holínky jejímu dřívějšímu nepříteli, kterého tak pronásledovala. „A to byla jen žena!“ dodává autor, kterým byl dost možná pod pseudonymem píšící korunní princ Rudolf, císařův jediný syn a následník trůnu. Dotkl se problematiky, kterou jsme také my Češi řešili už „před Rakouskem“ a řešíme „i po něm“. Že totiž naši nejčastější, ba tradiční nepřátelé jsou Němci, ovšem našimi nejčastějšími historickými spojenci jsou – rovněž Němci. Není to paradox? Politici v podobných paradoxech plavou a někteří se i utopí, jak ostatně smutný osud korunního prince dokládá. Přitom do něj a jeho liberalismu právě Češi vkládali značné naděje. S jeho osobou jsou spojeny hned dva svatostánky umění z tehdejší doby. Pražské Rudolfinum nese jméno právě po něm a Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno u příležitosti návštěvy korunního prince a jeho novomanželky v Praze. A hned také vyhořelo. A stejně dopadlo i Rudolfovo manželství a shořely i jeho naděje, že by se s politickými názory mohl uplatnit dřív, než jeho zcela jinak smýšlející a tehdy sotva pětapadesátiletý otec zemře. Tak se dal na drogy a na pletky se ženskými, až narazil. Bratr jedné svedené dívky žádal satisfakci, a protože reálný duel s následníkem trůnu byl nemyslitelný, vyřešili to formou tzv. amerického souboje, kdy oba losují, a kdo si vytáhne černou kuličku, musí do půl roku zemřít. Takže ho nakonec navždy proslavila jeho sebevražda, která tolik láká senzacechtivé badatele v oblasti sexuálních perverzí. Přemluvil totiž jednu romantickou dušičku, aby na onen svět odešla s ním, a v posteli na zámku Mayerlingu ji i sebe zastřelil.

Ne snad, že by takhle musel skončit každý, kdo řeší složité politické otázky. Jenže v oblasti našeho spojenectví panují rozpaky vždycky. Jen jsme se stali členy NATO, bombardovali naši spojenci Američané Srbsko, což vzhledem ke zprávám o ztrátách na civilním obyvatelstvu vyvolalo u naší veřejnosti spíš pocit studu než hrdost nad ochranou světového míru. Podotýkám, že tehdy ještě v Bílém domě neseděl ten, jemuž je dnes neformálně přičítána odpovědnost za rozpoutání málem světového konfliktu s islámem. Je složité zaujmout stanovisko, takže si raději hrajeme se slovíčky, když předstíráme zájem a odpovědnost. Slovíčkaření nám šlo vždycky, jen neumíme nacházet ta správná jména. Od národa, který začíná hymnu tím, že neví, kde bydlí, a který se zdráhá označit jednoslovným názvem vlastní stát, nemůže překvapit, že neumí ani vyložit zkratku NATO. North Atlantic Treaty Organisation je vzletně nazývána Severoatlantickou „aliancí“, protože to zní zřejmě lichotivěji než prostě „smlouva“. V dobách nedávno minulých se používal naopak pejorativně znějící termín Severoatlantický pakt, zatímco nad námi bděla Varšavská „smlouva“. Dnes se mluví o tom, že Varšavský „pakt“ nás ochránil v roce 1968 spolehlivě i proti nám samotným, zanechav nám tu na dvacet let sovětskou okupaci. Tenhle spojenec se nám tedy věru nevydařil.

Nemohu si odpustit jízlivou poznámku, že sovětská okupace byla přece jen trochu fešácká, asi jako habsburský „žalář národů“. Dozvěděl jsem se o ní totiž až tehdy, když skončila. Za celé dětství, kdy jsme se ve školách pilně učili azbuku a v Karlových Varech se ještě mluvilo česky, jsem měl to štěstí, že jsem neviděl jediného ruského vojáka. Ach, samozřejmě až na pár důstojníků na tribuně při prvomájových manifestacích, rozměry jejich brigadýrek byly totiž nepřehlédnutelné. Nacistická okupace byla ovšem viditelnější a její krutost se do české historické paměti zapsala velmi zřetelným písmem. Přitom začala úplně stejně jako ta sovětská. Vláda druhé republiky považovala totiž Německo, uspokojené mnichovským uchvácením českého pohraničí, za svého spojence! Třetí říše byla přece moderní, nerozpadala se jako Česko-Slovensko, dosahovala úspěchů v domácí ekonomice i v zahraniční politice, prostě vzor. Tak president Hácha přišel k velkému spojenci (a šéfovi) pro radu a dostalo se mu náležité ochrany – vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Zdá se vám to naivní? Ne více než celoživotní snaha Edwarda Beneše o vytvoření systému kolektivní obrany, kde Československo bude evropským mostem mezi Západem a Východem. Známé spojenecké smlouvy s Francií a SSSR z poloviny třicátých let stejně jako podobná válečná iniciativa o deset let později dozrály vždycky ve stejné ovoce – velcí spojenci se na nás vykašlali.

V moderní éře to tedy bylo vždycky tak, že nás spojenci buď ovládli, nebo opustili. Divit se lze jen tomu, že si to pokaždé tak nějak necháme líbit. Ani si nedokážeme vytvořit trvalý a uctivý vztah ke skutečným hrdinům, jejich činy tu vyzdvihujeme, tu bagatelizujeme, nebo přímo odsuzujeme, jak se to zrovna hodí do krámu. Příběh letců a dalších vojáků západoevropských bojišť druhé světové války, z nichž se zdaleka ne všichni aspoň na stará kolena dočkali zaslouženého společenského uznání, hovoří za vše. Ale existují i jiná svědectví.

Jak rádi uctíváme všemocné spasitele světa! Stalinův příklad je dostatečně známý a prokouknutý. Jinak je to s podobným antihrdinou, jakým byl americký president Woodrow Wilson. Mazaný politik zatáhl USA do I. světové války ve chvíli, kdy Evropa téměř vykrvácela. Na jejím sklonku se vytasil s ušlechtile znějícím právem národů na sebeurčení. Na to mu naletěl náš poslední císař Karel I., když se na poslední chvíli pokusil zachránit středoevropské soustátí jeho federalisací. Aby každý národ měl rovnoprávné postavení ve velké integraci, to je přece sen dnešní Evropské unie! Jenže naivního panovníka už dávno předběhl Masaryk, jemuž Wilson uznal vytvoření Československa podle téže zásady, na kterou se Karel spolehl. A znovu podle výše jmenované zásady o právu národů na sebeurčení podvedl Wilson svého spojence Masaryka, když toto právo přiznal Němcům, kteří na základě jeho ujištění, že na jejich historické území se nesáhne, složili zbraně. Masaryk se o této zradě ovšem asi nikdy nedozvěděl, protože Wilson podvedl i Němce. Při jednáních v Paříži nechal volnou ruku Francouzům, kteří nadiktovali Německu tak ponižující mírové podmínky, že volaly po pomstě a vrazily účinnou zbraň do rukou nebezpečných fanatiků a válečných štváčů, jakým byl Hitler.

Wilson sice položil první dlažební kámen na cestě ke druhé světové válce, ale dodnes je oslavován jako velký mírotvorce, který se zasloužil o vznik Společnosti národů. Její původní poslání bylo zabránit válkám dohodou, a když to nepůjde, americká armáda už nějak světový mír zajistí. Tentokrát se cítili podvedeni přímo američtí občané. Proč by měli svými životy a hlavně penězi doplácet na nějaké blázny z jiných světadílů? USA do Společnosti národů nevstoupily, bez tohoto klíčového člena zůstala organisace bezzubá a mír vydržel sotva dvacet let. Wilson ve stáří ochrnul a jeho vládu ještě nějakou dobu úspěšně předstírala jeho pologramotná manželka, než zemřel. Přitom na jeho koncepci navazují američtí presidenti dodnes. Přiznám se, že když procházím na pražském hlavním nádraží, které nese Wilsonovo jméno, kolem pamětní desky připomínající tohoto muže, s gustem na ni plivnu.

Nehněvejte se, plivání na hrdiny je přece také česká tradice. Devadesát tisíc legionářů, kteří na Masarykovu výzvu doslova vybojovali samostatný československý stát, požívalo za první republiky protekci, aby pak za komunistů řízeně upadlo v totální zapomenutí. Je to bezesporu tristní, až na to, že kvůli Masarykově akci a legionářům, jichž za svobodu padlo asi 5,5 tisíce, odsoudila již propaganda první republiky k témuž zapomenutí oběti pravděpodobně více než 130 tisíc Čechů, kteří v téže válce padli za vlast a císaře. Čechů sice hodně přeběhlo do zajetí a k nepříteli, protože se jim nechtělo válčit „za Němce“ proti slovanským „ruským bratřím“, ale padlo jich víc. A o čem se dodnes vůbec nikde nemluví, že na italské frontě byli Češi doslova oporou monarchie, za kterou bojovali až do jejího nešťastného konce.

Habsburská monarchie k nám nebyla vždycky spravedlivá, ale hrdinství ocenit uměla. My ne. Naopak se od vzniku republiky snažíme, aby se na naše hrdiny v rakouských službách zapomnělo, a když to nejde, tedy alespoň vehementně popíráme jejich češství, abychom se od každého „pomahače Habsburků“ jednoznačně distancovali. To postihlo zejména dva strůjce epochálního vítězství nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska – Karla Schwarzenberga a Václava Radeckého z Radče. Vrchní velitel kníže Schwarzenberg má ve Vídni dodnes krásný pomník. Bránil vlast v době, kdy termín vlastenectví ještě nebyl vázán na pojem národa. Jeho pozdější příbuzní se v národním obrození přihlásili k češství, a přesto se na tuto dynastii dodnes někteří dívají jako na německé přivandrovalce, třebaže našemu národu slouží na poli kultury, politiky i mravního uvědomění dodnes. Zesnulému Radeckému ve Vídni vystrojil František Josef mimořádný pohřeb, na kterém osobně velel čestné stráži, což je pocta, jaká nikdy nebyla v habsburské říši nikomu prokázána. A to ještě netušil, že Radeckého vítězství byla poslední, na která mohlo býti staré mocnářství hrdé. Avšak my, třebaže se maršál Radecký narodil v Čechách, do školy chodil v Praze a stejně jako řada jeho předků nesl rodové české jméno Václav, ho nemáme za Čecha, protože sloužil v německy mluvící armádě věrně císaři pánu. Že je jako náčelník generálního štábu přinejmenším spoluautorem plánu slavné bitvy, která rozhodla o budoucnosti Evropy, už nikoho nezajímá a na jemu dedikovaný slavný marš dnes pochodují kukuřičky z televizní reklamy. Že to byl poctivý voják, oblíbený velitel a schopný taktik, který ještě v osmdesáti letech dosáhl strhujícího vítězství nad Italy v revolučním roce 1848, to je lépe nepřipomínat, on byl přece proti té slavné revoluci za svobodu a demokracii. Přitom z jeho politických spisů vyčteme, že uznával oprávněnost ústavního zřízení, ale teprve tehdy, až budou lidé schopni unést odpovědnost za řízení věcí obecných. Ruku na srdce – umíme to?

A tak je to s našimi hrdiny pořád. Nejen revoluční rok 1848 a napoleonské války ovlivnili čeští vojevůdci, co třeba Valdštejn za třicetileté války? Aha, to byl zrádce, tak jiný příklad. Žižka, nikdy neporažený středověký génius! Prosím? Že lapka a masový vrah? Tak Přemysl II. Otakar, král železný a zlatý! Málem ovládl půl střední Evropy, a když to nevyšlo, nevzdal se a zkusil ztracená území odhodlaně dobýt zpátky. Tolik století před Napoleonem stejný osud! Moravské pole je české Waterloo. Á, Napoleon byl vlastně tyran, takže ani tohle zřejmě není pro dnešní dobu dobrý příklad. Ovšem Přemysl přece sledoval vlastní, tedy českou politiku, ne? Je nám to dnes opravdu tak vzdálené?

Tím se dostávám až na samý práh české národní existence, ke kořenům české státnosti. Když 28. září 929 (či 935) zabil Boleslav svatého Václava, postavil se proti bratrově koncepci dobrovolného placení poplatků silnému německému sousedovi. Chápejme, že schopný válečník Václav potřeboval volnou ruku k tomu, aby pod vládou své dynastie sjednotil celé Čechy, a nemohl si dovolit konflikt s Němci. Boleslav si ten konflikt risknul a ve čtrnáctiletém soupeření se silnější říší Čechy definitivně sjednotil. Sice nevyhrál a nakonec se zavázal k témuž poplatku jako Václav, ale ve spojení s Němci odrazil Maďary a rozšířil český stát o Moravu a další území na východě. I hospodářství rozkvetlo. Zdánlivě rozdílné koncepce, které původně vedly k bratrovraždě, tak nakonec splynuly v přemyslovskou doktrínu, jíž se možná řídili už Václavovi předkové: český stát prosperuje, jestliže žije se svými sousedy třeba i v nerovném míru, ale je vnitřně jednotný a opírá se o respekt budící armádu.

Není divu, že 28. září jako Den české státnosti má v kalendáři větší postavení než 12. březen. Ještě že tak. Ukazuje nám cestu, českou cestu. Na spojencích totiž nezáleží. Záleží na nás. Až v sobě zase najdeme hrdost na to, co dokážeme, až si začneme vážit svých hrdinů a podpoříme k hrdinství další, až ukážeme ostatním, jak jsme silní, když stojíme jeden druhému po boku, pak se nebudeme muset ohlížet po spojencích, protože my sami se pro ně staneme partnery. Jen to nás ochrání před tím, aby nás zase ovládli, nebo zradili. A mohou to býti třeba zase Němci.

Milan Brožek z Prošku, 2007