Proběhl v únoru 1948 skutečně komunistický puč? Ta vžitá nepravda dělá z našich občanů pasivní oběti, které podlehly násilnému převratu nějakých zlých bolševiků. My za to nemůžeme, to oni, měli zbraně, Stalinovy tanky, byli jsme podvedeni a udoláni, nedalo se tomu zabránit. Jako by to opravdu byli Martani; kde se vzali, tu se vzali a nastolili nám totalitu. Budeme-li tomu ještě dlouho věřit, stane se to znova.

Asi málokdo dnes ví, proč je stanice metra Staroměstská červená. Jistě, podle barev na trase A každý snadno pozná, kde je, a možná i někoho napadne, že zlatá na Hradčanské symbolisuje majestát sídla hlavy státu a zelená na Malostranské přístup ke krásným zahradám. A Staroměstská? Je rudá! Jestli však někoho napadne, že třeba kvůli prolité krvi pobělohorských mučedníků, tak je úplně vedle. Pravda se skrývá jinde, přesněji za stánkem s novinami a drobným občerstvením, k němuž zrak lidí, co právě vyjeli nahoru po eskalátoru, zpravidla ani nezavítá. Stánek ovšem rafinovaně maskuje zeď, na níž dříve lákala pohledy z metra vystupujících velká nevzhledná mosaika s verši, které nenechávaly nikoho na pochybách. Výmluvně hovořily o dějinném vítězství na Staroměstském náměstí a o tom, jak únorový orloj odbíjí jaro. Poesie srozumitelná i hlupákovi a transparent nepřehlédnutelných rozměrů bývaly obvyklými nástroji komunistické propagandy.

Pražské metro, jinak velmi pěkné a dobře fungující, bylo podobných artefaktů plné. Nastupující mladá generace vůbec netuší, že denně cestuje někdejšími záměrnými nástroji politického působení na obyvatelstvo. Zmizely názvy jako Leninova, Gottwaldova, Fučíkova, Švermova a Primátora Vacka i s příslušnými výtvarnými díly, zmizela socha Budovatele na Chodově a Rudé náměstí z Moskevské, tedy Anděla, nemáme Mládežníky, Kosmonauty ani Družbu. Všechno je to pryč stejně jako sochy Leninů, které všude s úspěchem v krátké době nahradila fenomenální invaze Masaryků, zřejmě na revanš starému heslu prvorepublikových komunistů Ne Masaryk, ale Lenin!“ Přejmenovávání čehokoliv, strhávání pomníků a výměna soch provázely u nás ve dvacátém století každou změnu režimu. To je náš český způsob, jak se vyrovnáváme s minulostí – zrušíme ji! Prostě ji vymažeme a tváříme se, jako by nikdy nebyla. Podobně i ve školách navzdory západním trendům nenápadně ubývá dějepisu, až to připomíná nějaký záměr. Maskováním chyb předstíráme čisté svědomí. A docela zapomínáme na staré pravidlo, že právě chybami se člověk učí.

Pak ovšem není divu, že podléháme různým ilusím, které ve svém důsledku předjímají falešné závěry. Jako v médiích i učebnicích často zaznívající fráze o „únorovém puči“ Akademický slovník cizích slov charakterizuje puč jako násilný politický převrat, provedený malou skupinou lidí. Z toho nezasvěcený usoudí, že komunisté byli hrstka samozvanců, která se zbraněmi v rukou nelegálně sesadila řádně zvolenou vládu a chopila se moci. Jenže tak to vůbec nebylo. Vlastně ano, ale ne u nás, nýbrž v Petrohradě v roce 1917. My však nejsme Rusko. Českoslovenští komunisté se svou vynalézavostí dokázali využít mocenských a politických prostředků ve svůj sobecký prospěch a přitom se puči v pravém slova smyslu vyhnout. Nepřesné zmínky o puči tak tuto jejich možná nejnebezpečnější schopnost bagatelizují, protože řadový občan si řekne, že bez pušky v ruce a Velkého bratra v zádech se puč nedá provést. Naše smutné dějiny dokazují, že to ani není nutné.

Cesta k Vítěznému únoru byla úspěšně započata už za druhé světové války, kdy komunistům hodně nahrály úspěchy Rudé armády a její nepopiratelný podíl na porážce hitlerovského Německa. To uznalo i londýnské centrum zahraničního odboje kolem presidenta Beneše. Co se však málo ví, je fakt, že i sám Beneš v exilu se připravoval na to, že poválečné Československo nebude obnovenou první republikou, nýbrž celý režim se nutně musí posunout doleva. Kvůli komunistům? Ale vůbec ne. Kvůli náladě v obyvatelstvu. Lidé v Protektorátě většinou nechtěli návrat režimu, který to dopracoval k Mnichovu, Slováci nebyli s první republikou spokojeni vlastně nikdy, výrazně pravicová druhá republika selhala zanedlouho po svém vzniku a pravice se záhy stala synonymem kolaborace. Ještě za války se proto londýnský a moskevský exil dohodli na tom, že v obnovené republice nebude pro pravicové strany místa, jen levice a střed. To vyhovovalo všem, protože v menším počtu stran se lépe dělila koryta. A při sestavování vlády a jejího tzv. košického vládního programu se o ně také spravedlivě podělili. Jen na domácí odboj, který tou dobou ještě koordinoval Pražské povstání, se už nedostalo; proto se také povstání setkalo ze strany politiků s minimální podporou a jeho organisátoři byli později dokonce bez ohledu na politickou příslušnost persekvováni.

Třetí republiku tak charakterizoval uzavřený systém povolených politických stran sdružených v Národní frontě, která měla původně táhnout za jeden provaz. Říkalo se tomu „lidová demokracie“. Už termín „lidová lidovláda“ je směšný stejně jako tehdejší praktické naplňování ideálů možnosti volby, rovnosti před zákonem, spravedlnosti a svobody. Ačkoliv – svoboda vlastně byla, svoboda všeho: msty, obohacování se na cizí účet a nezřízeného kariérismu. Brnkalo se na strunky nejnižších lidských pudů, aby se zajistily volební hlasy do pozdějšího politického boje. Nejde jen o všeobecně známé a často přetřásané vyhánění a zabíjení Němců, které by se snad ještě dalo vysvětlit dojmem z právě skončené války a okupace. Zato se dnes vůbec nemluví o desítkách tisíc Čechů, které druzí čistě ze ziskuchtivosti křivě obviňovali z kolaborace. A že tzv. lidové soudy se s nimi nepáraly a popravovaly jak na běžícím pásu. Samozvaných soudců a mstitelů byly tisíce. A politici? Ti jim k tomu dodatečně dávali zelenou normativními právními akty. Však tímto způsobem získávali nadšené přívržence. Komunisté si v této honbě za popularitou počínali „nejlidověji“ a nepohrdali přeběhlíky z voličské základny někdejších pravicových stran. Vždyť těm šlo vždy především o kariéru a šli ochotně s tím, kdo jim ji sliboval. A komunisté toho zpravidla naslibují nejvíc.

President Beneš byl skutečnou zárukou. Avšak nikoliv řádného fungování demokracie a spravedlnosti. Spíš toho, že tak, jak to funguje, tak to býti má a tak je to v pořádku. Choval se totiž stejně. Přehmaty blahosklonně přehlížel, nezákonnost potvrzoval. Dokonce provedl nečekaně rozsáhlé znárodnění klíčových podniků, prý aby vzal vítr z plachet komunistům, kteří by to dříve či později prosadili sami. To jsou věci! Lidé byli spokojeni, ostatně jako vždy, když se rozdává z cizího. Ovšem i presidenti sledují osobní cíle, když „nadstranicky a spravedlivě“ vycházejí vstříc všem politickým silám. To ostatně známe ze své současnosti. I komunisté to tenkrát náležitě ocenili. Beneš byl s přehledem zvolen na další funkční období.

Ještě více ze své taktiky vytěžili komunisté. Původní paritní zastoupení stran Národní fronty ve vládě změnily volby v roce 1946. Byly na dlouhou dobu posledními svobodnými v Československu. A kdo zvítězil? Přece KSČ! Její šéf Klement Gottwald se stal premiérem a spolehlivý úspěch v českých zemích ho skoro překvapil. Radost mu kazila jen situace na Slovensku, kde byli komunisté poraženi tamní Demokratickou stranou. Ta sice na Slovensku přesvědčivě zvítězila, ale na výsledek v celostátním měřítku to vliv nemělo. Přesto se právě na ni komunisté zaměřili jako první, když jim začal docházet dech. A to poměrně brzy. Sliby jaksi nešly splnit. To už se tak stává, že? Zemí lomcovaly hospodářské těžkosti, rozrůstala se korupce. To odněkud znáte, viďte? Popularita komunistů klesala, občané jim přičítali všechny problémy včetně špatného počasí, které způsobilo nebývalou neúrodu. Komunisté zkusili najít pomoc jinde, a když to nevyšlo, snažili se posílit upozorňováním na zástupné problémy a shazováním viny na druhé.

Nejprve se Gottwald snažil řešit potíže ještě na vládní úrovni. V roce 1947 se naskytla obrovská šance v podobě Marshallova plánu, jímž USA nabízely vydatnou finanční pomoc válkou zbídačené Evropě. Proč si nevzít peníze, které nám někdo nabízí? Gottwaldova vláda o příspěvek, který mimochodem pomohl rozjezdu pozdější vyspělé západoevropské ekonomiky, projevila vážný zájem. Jenže pak zasáhla vyšší autorita. Stalin. Diktátor si dobře uvědomoval, že stát, který sice vděčí za své osvobození Rusům, ale za svou hospodářskou obnovu bude vděčit prozměnu Američanům, se určitě nestane poslušným nástrojem v rukách sovětského impéria. A tak si pozval československou vládu do Moskvy a přijetí Marshallova plánu nám jednoduše zakázal.

KSČ proto zkusila populistické heslo – milionářskou dávku. Tento návrh však v parlamentu nepodpořila ani sociální demokracie, která jinak zpravidla hlasovala s komunisty. (Dnešní čtenáře to jistě nijak nepřekvapuje.) ČSSD té doby prožívala vnitřní krisi, která ji rozštěpila na dvě křídla. V čele levého, ochotného ve všem ke spolupráci s komunisty, stál dosavadní předseda strany a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Pravé křídlo, nakloněné spíše rezervovanějšímu postoji po boku ostatních demokratických stran, vedl ministr průmyslu Bohumil Laušman. Ten na podzim vystřídal Fierlingera ve vedení strany, ale vzhledem k silné vnitřní oposici nemohl provádět účinnější politiku a akceschopnost sociální demokracie výrazně klesla. Milionářské dani však ještě zabránila.

Komunistům narůstaly potíže, klesaly volební preference a z účelových politických spojenců jim rostli konkurenti. Z nich nejvýznamnější postavení zaujímala Demokratická strana s dominantním zastoupením ve Sboru pověřenců, což bylo něco jako autonomní vláda pro Slovensko. Na podzim 1947 proto komunisté zakročili a vyvolali na Slovensku politickou krisi. Jak se to dělá? To přece znáte – rozdmýchá se nějaká ta aférka, to tu vždycky bylo, je a bude. Tehdy komunisté upozorňovali na kontakty slovenských demokratů s někdejšími luďáky, vládnoucí partají klerofašistického Slovenského státu. Jistě nikoho z pozorovatelů dnešní politické scény nepřekvapí, že s takovými nařčeními obvykle začínají ti, kdož mají sami máslo na hlavě. Slovenští komunisté měli totiž s luďáky také své kontakty a v procesu s prominenty bývalého slovenského režimu uchránili Tisova ministra vnitra Šaňo Macha od trestu smrti. Soudruzi Novomeský a Husák mu to dlužili za to, jak nad nimi za války držel ochrannou ruku, když se scházeli pod heslem „čo politika rozdeluje, to slivovica spája“. Spojení luďáků s demokraty však bilo do očí víc a komunisté křičeli první. Výsledkem byla diskreditace důvěryhodnosti Demokratické strany a její autorita klesla natolik, že Gustáv Husák mohl obměnit složení Sboru pověřenců tak, aby demokraté pozbyli své většiny.

Po této prohrané bitvě se slabší strany Národní fronty sešikovaly k protiúderu. Věděly, že komunistům klesají preference, takže východiskem by byla vládní krise, kterou by president vyřešil jmenováním úřednické vlády a vyhlášením předčasných voleb. V těch už by komunisté s takovým přehledem nevyhráli. Jak vyvoláme vládní krisi? Zaměříme se na to, v čem je protivník nejsilnější, a tam ho napadneme. KSČ, třebaže měla řadu problémů, jednu věc zvládala perfektně – obsadit důležitá místa státní správy i hospodářských subjektů sobě oddanými lidmi. To, prosím, nebyl její patent, měla zdatné učitele v prvorepublikové pravici, zejména v agrární straně, která si tak počínala také a jejíž někdejší voliči z vypočítavosti přešli ke komunistům, jak již bylo řečeno. A právě tuhle praxi se komunistům pokusily ostatní strany zatrhnout, netušíce, že už si v jejich vlastních řadách komunisté skrz sliby kariéry našli ochotné spolupracovníky (dnes se tomu, tuším, říká „přeběhlíci“).

Navzdory tvrzení o „reakci“, která chtěla zvrátit lidově demokratické výdobytky, jak to interpretovali komunisté, a o nedemokratickém „puči“ v rétorice přesvědčených antikomunistů, šlo v únorovém měření sil vlastně o střet dvou koncepcí demokracie – zastupitelské a přímé. Na zastupitelskou a její dobře fungující mechanismy, v nichž hrají podle jasných pravidel profesionální politici své šachové partie, si vsadily strany, jež komunisté označovali jako „buržoasní“. KSČ vyhrabala model přímé demokracie po vzoru antických Athén, kde politik obratnou sofistikou strhne na svoji stranu široké masy lidí, zcela nezasvěcených do složitých zákulisních machinací. Co z toho je lepší? Asi to, co slouží víc občanům než politikům. A to je tedy co?

Jisté je, že komunisté se na tuto cestu připravili perfektně. Potřebovali především podporu davů obyčejných lidí, ochotných vyjít do ulic. Chudé a nespokojené utáhli na vařené nudli plánem další velké vlny znárodňování, jímž získané prostředky se lidem zase rozdají a bude dobře v republice. Avšak jeden nadmíru nelegální trumf si nechali v rukávu. Naštěstí ho pak nemuseli použít. Byly to Lidové milice, vzniklé ozbrojováním a sjednocením původních milic jednotlivých závodů. Na podobnost s SA ve službách nacistů a s Hlinkovými gardami u luďáků nikdo ani nepomyslel. Kdyby legální řešení selhalo, měl tedy Gottwald skutečně v záloze puč, ale takřka ani nebylo proti komu ho uplatnit. Policii, tedy Sbor národní bezpečnosti, měl v rukou komunistický ministr vnitra Václav Nosek a armádu řídil nestraník generál Ludvík Svoboda, kterého do funkce ministra obrany Gottwald osobně doporučil. Svoboda důvěru nezklamal a zůstal loyální.

Do útoku zavelel předák národních socialistů Hubert Ripka, když ministr Nosek vyměnil osm významných policejních důstojníků za komunisty. Gottwald pochopitelně na žádnou nápravu nepřistoupil, a tak 20. února 1948 podali ministři strany národně socialistické, lidovci a slovenští demokraté demisi. Bylo jich 12 z šestadvacetičlenné vlády, takže menšina. Ministři rozpolcené sociální demokracie se nepřidali, stejně jako nestraníci Masaryk a Svoboda. Říkáte si, jak mohli rozumní politici vstoupit do rozhodujícího měření sil, aniž by si předem zajistili většinu? Zeptejte se třeba pana Topolánka, to je přece jeho parketa. Zpackaná akce se Gottwaldovi náležitě hodila do krámu. Většina vlády mu zůstala a v takovém případě mu ústava dávala legální možnost vládu doplnit jinými lidmi. „Svými“ lidmi v cizích stranách. A přesně tento plán také předložil presidentovi.

Vlastně nejen jemu. Nadšeně pro něj zdvíhaly hlas obrovské davy lidí na lidových manifestacích. Jedna z nejznámějších se konala 21. 2. právě na zmíněném Staroměstském náměstí. A odtamtud přicházely deputace pracujících s nátlakem na Beneše, aby udělal opak toho, v co doufali odstoupivší ministři, a jejich demisi přijal. Komunisté to vznešeně označovali za hlas lidu, jejich oponenti typu Pavla Tigrida používali pejorativních termínů „ulice“ nebo dokonce „luza“. V ústavním pořádku přece hlas tisíců naivních lidí nemá místa, chybí mu mandát. Pozor, tento pohled se ve svých důsledcích obrací i proti základům dnešního státu! Když jsem na podobných demonstracích v listopadu devětaosmdesátého zvonil klíči, za luzu jsem se rozhodně nepovažoval.

Nátlak byl po několika dnech úspěšný. Starý, nemocný a zlomený president 25. února demisi i Gottwaldovy návrhy přijal. Puč se nekonal, vše se vyřešilo prostředky zastupitelské demokracie. Ale ani široké masy pracujících se nakonec neradovaly. Kromě komunistů neměl z Vítězného února prospěch nikdo. Ani Laušman, který na oko předstíral solidaritu s odstoupivšími ministry a pak se najednou objevil jako místopředseda v nové vládě. Účelové spojení s komunisty nakonec sociální demokracii spolehlivě zlomilo vaz, což měl možná na mysli pan Paroubek, když po prohraných volbách tak emotivně srovnával svůj neúspěch s únorem 1948. Laušmana totiž Gottwald zanedlouho zaskočil násilným sloučením sociální demokracie s KSČ a jemu samotnému nepomohla ani emigrace, tajní agenti ho vyslídili a zlikvidovali.

Lidi obvykle dojímá jiná oběť, Jan Masaryk, miláček lidu, o němž se moc neví, že ho práce ministra nijak nebavila, ale Beneš ho k ní dotlačil. Komunistům pomohl jako málokdo, takže byli sami zaskočeni jeho nečekanou smrtí. Pokud to byla vražda, nejspíš ji provedli Stalinovi hoši, jemu syn buržoasního presidenta v bolševické vládě vadil. A nebo to byl sebevražedný únik z bezvýchodného zoufalství? O několik měsíců později ho na onen svět následoval těžce nemocný Beneš. Ještě než abdikoval, podepsal Gottwaldovi sérii zákonů, jimiž se republika změnila od základů. Ne Vítězný únor, ale následující měsíce byly skutečnou revolucí. Levicová demokracie u nás vydržela sotva tři roky. Vystřídala ji bolševická oligarchie a totalita.

Čtyřicet let diktatury nás vychovalo v přesvědčení, že příležitost dělá zloděje. Je zvláštní, když si někdo myslí, že tatáž strana má dnes jinou morálku. Odstraňování všeho, co by to mohlo lidem připomenout, jim perfektně nahrává na smeč. A to zvlášť vyniká v době, kdy jejich soupeři hrají stejně špatně jako tenkrát. Za rok oslaví komunisté kulaté výročí „únorového vítězství pracujícího lidu“. Jistě to provedou tradičně ve velkém stylu s obřími transparenty a hudbou do pochodu. Někteří jim k tomu zřejmě zdvořile pogratulují a pak se s nimi třeba i na ten pochod vydají. Kupředu, levá, zpátky ni krok!

Milan Brožek z Prošku, 2007