Vzhled

Můj vzhled nemá s vírou vůbec nic společného.

To, jak vypadám nebo jek se oblékám, je výrazem mého romantického přístupu ke světu a společnosti. Jakákoliv visuální podobnost s vyznavači libovolných náboženských systémů je čistě náhodná.

Myšlení a chování

Věřím v jednoho Boha.

O jeho existenci jsem se osobně přesvědčil.

Hledám pravdu,

resp. snažím se zjistit, co v náboženství pochází skutečně od Boha a co si vymysleli lidé. Víru v jediného Boha praktikuje víc náboženských systémů, ale vzájemně se liší. To, co je ve dvou a více náboženstvích stejné, je zřejmě pravdě více podobné. Takové požadavky, jež na člověka klade více náboženství, pokládám za skutečnou Boží vůli, kterou je třeba respektovati. Jsou to:

  • víra v jednoho boha
  • důraz na morálku
  • svěcení svátků

V tom, jak víru praktikuji já, vycházím z těchto tří atributů. Postoje většiny ostatních lidí ke mně se však u každého z uvedených bodů liší.

Do víry v Boha se mi zpravidla nikdo neplete, protože to považuje za moji osobní věc; pouze někteří nevěřící se posmívají, že se modlím, a některým věřícím vadí, že mi chybí identifikace s konkrétní představou Boha podle nějakého náboženství.

Důraz na morálku vychází přirozeně z Desatera, takže se od obecně uznávaných norem příliš neliší (vycházejíť z něho také a v buddhismu je to podobné). Můj přístup k morálce není ani pragmatický, ani orthodoxní (dle vyššího principu mravního – co sám nechceš, nečiň druhým). Většina lidí si toho u mne váží, jen někteří to považují spíš za samozřejmost (většinou však ti, kdož si sami s morálkou příliš hlavu nelámou).

Zato můj přístup k svátkům lidé povětšinou odsuzují, mají mě za podivína, blázna, odpadlíka.

Svěcení svátků

bývá nejviditelnějším projevem víry (u mne zřejmě také) a patří svými konkrétními formami vedle různých zásad, příkazů a zákazů k tradicím, v nichž se jednotlivá náboženství liší, někdy dost zásadně, z čehož vyplývá, že jsou to výmysly lidské. Těchto tradic si vážím jako kulturně-historického odkazu předků (asi jako když nevěřící slaví Vánoce), ale v jejichž svěcení jsem velmi pragmatický – jednak proto, že nejsem přesvědčen o nezbytnosti těch konkrétních projevů, jednak si někdy i vzájemně odporují, není možné světit všechny svátky najednou. Jenže o nezbytnosti nějakých projevů zbožnosti v souvislosti s náboženskými svátky jsem hluboce přesvědčen, a proto postupuji většinou obráceně a snažím se neznesvětit sváteční dny tím, co dané náboženství přímo zakazuje. Kulturní prostředí, v němž žiji, mi umožňuje světit svátky křesťanské (především světím Velikonoce a Vánoce), zatímco židovské a muslimské svátky si připomínám jen symbolicky (formou modlitby, obřadným stolováním, příp. rozdávám almužny, dávám dárky) a v dané dni např. nejím vepřové (event. jiná jídla) nebo nepiji alkohol, abych vyjádřil úctu k náboženství, jež přímo nepraktikuji. V takto chápaných projevech zbožnosti si uvedená náboženství vzájemně neodporují a já tak dosahuji souladu, tedy té harmonie, k níž by víra měla člověka vésti. V zájmu harmonie jsem přívržencem kompromisů, a tak neuznávám nutnost dělati si násilí za každou cenu (půsty, omezování se v jídle, otázka vepřového…). Pouze v problematice alkoholu jsem naprosto nekompromisní – zakazuje ho nejen islám, ale zdrženlivost hlásá i buddhismus a v jisté míře i judaismus a křesťanství; vztah k omamným látkám je otázkou pevné vůle a té je každý kompromis na škodu.

Pro zpřesnění – v židovských svátečních dnech, např. v sobotu nebo o chanuce, nejím vepřové a další jídla zakázaná ve Starém zákoně, ve svátečních dnech islámu, předně v pátek a o ramadánu, nejím vepřové a nepiji alkohol.

Víra osvobozuje

od všeho, co na světě vnímám jako negativní. Zdánlivě působím svázaný zásadami, pro které jsem se rozhodl, ale ve skutečnosti se cítím volný, protože jsem našel cestu k harmonii, kterou mi nelze narušit zvenčí, nikdo mi do ní nemůže vstoupit. Svět má pro mne pevný řád a já se mám oč opřít při rozpoznávání toho, co je dobré.

Milan Brožek z Prošku, 2004